Už jste se setkali s celosvětovou kampaní U=U (Undetectable = Untransmittable), česky N=N (Nezjistitelný = Neinfekční)? V našem případě NeNe! = Nenajdeš = Nepředáš. Vysvětlíme vám, co to znamená.

Kontakt s HIV pozitivní osobou vyvolává často zbytečné obavy z nákazy. Na úrovni běžného společenského kontaktu se nemusíme naprosto ničeho obávat. Jak je tomu však nad rámec pracovního kontaktu v intimních chvílích? Současný pokrok v medicíně vedl k tomu, že člověk, který žije s HIV pro své partnery nepředstavuje hrozbu, pokud dosáhl nedetekovatelné virové nálože – tedy že je neinfekční při nezjistitelné virové náloži (N=N, U=U).

Připomeňme si, že virová nálož udává množství HIV v 1 ml krve, tedy odráží počet HIV kopií kolujících v krvi. Nedetekovatelná též nezjistitelná virová nálož je taková úroveň virové nálože, která je pod schopností detekce přístrojů (tj. pod 50 kopií v 1 ml krve). Čím nižší virová nálož, tím nižší riziko nákazy HIV a v případě nezjistitelné virové nálože znamená žádné riziko u přenosu pohlavní cestou.

V praxi to znamená, že pokud je osoba žijící s HIV na opakovaně doložitelné nedetekovatelné virové náloži a užívá antiretrovirotika, jak má, po dobu alespoň 6 měsíců, nepředstavuje pro své sexuální partnery žádné riziko, ani v případě nechráněného pohlavního styku bez kondomu a PrEP (pre-expoziční profylaxe). Neměli bychom však zapomínat na to, že existují i jiné pohlavně přenosné infekce, které mohou znepříjemnit život.

Od roku 2008 přibylo mnoho dalších důkazů svědčících o neinfekčnosti HIV pozitivních. Diskuzi k tématu z posledních let, kde jde o něco víc než slovíčka (je přenos velmi nízký vs. žádný, nulový?), shrnuje výstižně článek Michala Pitoňáka.

U=U je součástí širšího konceptu léčby jako prevenci (TasP – treatment as prevention), kdy se užívání antiretrovirových léků stává dalším ze způsobů prevence jak zabránit přenosu HIV. Nejen proto je tak žádoucí, aby byli všichni lidé s HIV efektivně léčeni.

Nedílnou součástí prevence je také testování HIV a ostatních sexuálně přenosných infekcí. Můžete se nechat pravidelně otestovat nejen na festivalu Prague Pride, běhu Fun & Run a dalších našich akcích, ale v průběhu roku také v checkpointech Domu světla a na dalších místech. Jejich seznam najdete na www.hiv-testovani.cz. 

Česká společnost AIDS pomoc si u agentury SC&C nechala po pěti letech zopakovat průzkum zaměřený na zkušenosti lidí žijících s HIV s českým zdravotnictvím. Zúčastnilo se ho 190 dotázaných. Výsledky ukázaly, že oproti minulosti sice narostl počet HIV+ pacientů, kteří mají svého stálého praktického lékaře, ale zároveň narostl počet těch, kdo před svým praktikem HIV pozitivitu tají. Zkušenosti dotázaných s přístupem praktických lékařů se podle průzkumu celkově zhoršily. Třetina z nich má pocit, že jim praktičtí lékaři neposkytují stejně kvalitní zdravotní péči jako HIV negativním pacientům, a 17 % praktičtí lékaři kvůli diagnóze odmítli přijmout za pacienty. Známým problémem lidí s HIV je již dlouhodobě sehnání stomatologa. Před pěti lety v průzkumu celých 43 % dotázaných uvedlo, že jim zubař odmítl ošetření; letos to bylo již „jen“ 32 %. Zubaři patří mezi lékaři mezi ty, kdo lidi s HIV odmítá nejčastěji. Problémy mají také ženy, které v 25 % případů kvůli HIV pozitivitě nedostaly gynekologické vyšetření. V ostatních lékařských oborech se s odmítnutím vyšetření nebo negativní reakcí zdravotnického personálu setkala téměř polovina dotázaných (48 %).

Nejedná se často o žádné banální situace. Objevují se i absurdní příběhy, například když dermatoložka odmítla preventivní prohlédnutí mateřských znamének, nebo když praktická lékařka není ochotna odebrat pacientovi krev a vždy ho odesílá na specializované HIV pracoviště. Toto chování je založeno na zastaralých informacích o HIV a o tom, jak funguje současná moderní léčba. Výsledkem situace ovšem je, že lidé s HIV ve stále více případech lékaře o své diagnóze neinformují. Brání se tak odepření lékařské péče nebo nepřátelským postojům, jimž jsou někdy ze strany zdravotnického personálu vystaveni. 

Stigmatizace je v českých zdravotnických zařízeních stále silná. Kromě otevřeného odmítání nebo různého vykrucování zažívají HIV+ lidé ze strany lékařů také postup, kdy jsou objednáváni zásadně na konec ordinačních hodin jako poslední pacient dne. Jejich zdravotní karty bývají označeny viditelnou červenou značkou a zdravotnický personál s nimi nezřídka zachází jako s výjimečně nakažlivými pacienty a označuje je výrazy jako „on je z tý speciálky“ nebo „lidi jako vy“ apod.

Je nepříjemné, že jsou terčem takové stigmatizace a zároveň není dodržováno jejich soukromí. Respondenti si v průzkumu stěžují, že jsou vyvoláváni jménem i příjmením na celou čekárnu, karty s červenou značkou a jménem leží viditelně na očích ostatních, stejně tak vzorky krve, žádanky apod. Jeden z respondentů uvedl, že se z těchto důvodů vyhýbá pražským nemocnicím a na pravidelné kontroly jezdí do HIV centra v Ostravě, kde ho nikdo nezná. 

Takové jednání s HIV+ pacienty je v dnešní době zcela zbytečné. Již řadu let platí vědeckými důkazy podložené pravidlo N = N, tedy nedetekovatelný rovná se nepřenosný. Člověk na retrovirové léčbě, který má alespoň půl roku množství viru v krvi pod zjistitelnou úrovní, nemůže nikoho nakazit. Nedetekovatelná virová nálož není zcela nulová, pohybuje se pod hodnotou 20–50kopií/ml. Pravidlo N = N platí i v případě těhotenství. Semeno muže s nezjistitelnou virovou náloží nenakazí matku ani dítě, stejně tak matka s nezjistitelnou virovou náloží nepřenese virus na plod.

Naprostá většina lidí v Česku, kteří se léčí s HIV, je neinfekční, protože mají množství viru v krvi pod zjistitelnou úrovní. Problematičtí jsou ti, kdo o své nákaze nevědí a mohou ji šířit dál. Těch je podle expertních odhadů zhruba sedm set. Panují domněnky, že se většinou jedná o heterosexuály, kteří nepatří do skupin ve vyšším riziku nákazy, a tak často dlouho je samotné ani lékaře nenapadne poslat je na test. Z hlediska zdravotnického personálu je potenciálně pozitivní každý pacient. Ti, jejichž karta je označena červeným křížkem, jsou právě těmi, kdo již nepředstavují riziko. Česká společnost AIDS pomoc se z výše vysvětlených důvodů snaží o zrušení zákonné informační povinnosti lidí s HIV ve zdravotnictví, neboť tato povinnost porušuje jejich ústavou garantované právo na informační sebeurčení každého občana. 

Sociální stigma však není jen doménou zdravotnictví. V České republice je obecně stále velmi silné. Pramení především z neznalosti – nemoc prošla v minulých dekádách naprostou proměnou, a přitom si s sebou stále nese mýty, které byly nesmyslem už v počátcích epidemie. Proto víc než zdravotní stav dnes lidé s HIV řeší otázku, jak se s diagnózou vyrovnat, komu o ní říct a kde být naopak velmi opatrní. Když se k nim jako k poskvrněným nežádoucím osobám chová zdravotnický personál, který by měl mít o nemoci nejvíc informací, jakou mají záruku, že v případě úniku informací o jejich diagnóze nepřijdou o práci, o bydlení, o přátele?

Stigma není jen společenská záležitost, má konkrétní dopady na lidské zdraví. Permanentním prožíváním pocitů studu a méněcennosti se člověk dostává do chronického stresu. Lidské tělo je vybaveno na zvládání krátkodobých stresových epizod, ale dlouhodobé vystavení takovému stresu způsobuje chronické záněty, které by byly škodlivé i pro jedince s pevným zdravím. O to horší dopady mají na toho, jehož tělo se vypořádává s virem HIV – množství viru v krvi lze sice díky moderní léčbě potlačit, ale ne zcela vymýtit. I stigma tedy zhoršuje zdravotní stav člověka, který je mu vystaven.

Článek vznikl s laskavým přispěním a svolením České společnosti AIDS pomoci.