Spolek Prague Pride se v roce 2016 stal zakládajícím členem Koalice za manželství, která má prosadit manželství pro gay a lesbické páry v Česku. Proč jsme se do této iniciativy s nevyzpytatelným průběhem a nejistým výsledkem pustili? To nám nestačí blázinec kolem srpnového festivalu, na němž každý rok málem necháme vlastní zdraví?

Jak ukázaly naše průzkumy, česká společnost propadla mylné představě, že registrované partnerství je totéž co manželství. Lidé se prostě domnívají, že osoby stejného pohlaví se registrují a páry opačného pohlaví se berou.  Jenže je to úplně jinak. Manželství a registrované partnerství nenabízejí občanům, jimž jsou určeny, stejná práva a výhody. Zásadních rozdílů je několik a všechny jsou tak nějak v neprospěch registrovaných.

– Registrovaní partneři nemají nárok na vdovský důchod. Po smrti partnera či partnerky, s nímž prožijí třeba desítky let, tak budou muset vyžít z jediného příjmu (důchodu). Zatímco sousedka od vedle, jíž zemřel manžel, bude pobírat vdovský důchod a její životní situace tedy bude mnohem jednodušší.

– Registrovaní partneři nemají právo adoptovat dítě svého životního partnera. I po dlouhých letech soužití zůstává nebiologický rodič pro dítě oficiálně cizím člověkem. Nemusíme dodávat, že když spolu začne žít muž a žena, mohou si svoje děti navzájem adoptovat a vytvořit tak novou, oficiální rodinu. Tzv. sešívané nebo patchworkové rodiny jsou při 50procentní rozvodovosti v Česku dost běžným jevem. Proč by to teda nemělo jít stejně i u rodin se dvěma maminkami nebo tatínky?

– Registrace se provádí na úřadě, stejně jako když si třeba jdete zaregistrovat auto. U registrace nejsou žádní svědci, prostě to jen sepíše matrikář. Partneři si mohou zorganizovat obřad, který vypadá jako svatební, ale je to prostě jen divadlo.

– Co mají registrovaní partneři oproti manželům jednodušší? Rozvod! Protože nemají společné jmění ani děti, a není se tedy zas tak o co handrkovat.

Který z těch rozdílů vás osobně nejvíc překvapil?

Manželství nemá jen praktickou rovinu, i když řada lidí se dnes bere prostě kvůli hypotéce. Manželství je především symbolickým slibem a závazkem před rodinou, přáteli, společností. Většina rodičů se přece těší na to, že si zatančí na svatbě svých dcer a synů. Proč jim to nedopřát?

Požadavkem manželství si gayové a lesby nevymiňují žádné privilegium. Hlásí se pouze o stejné právo, které ostatní lidé dostávají automaticky. Zpřístupněním manželství pro páry stejného pohlaví nikdo nepřijde o svá práva, nikomu vznikne škoda či újma.

Při diskusi o manželství pro všechny dříve či později někdo zaručeně připomene oblíbené tvrzení, že při zavedení registrovaného partnerství v roce 2006 čeští LGBT aktivisté slíbili nepožadovat další změny. K tomu můžeme poznamenat jen to, že nikdo z nás, kdo se angažuje v Koalici za manželství, v roce 2006 nic neslíbil (byť to bylo většinou proto, že jsme prostě byli moc mladí J ).

Logika tohoto „slibu“ je stejně zvrácená, jako kdyby například ženy v roce 1890 při založení prvního dívčího gymnázia Minerva slíbily, že už pro sebe nikdy nebudou nic dalšího chtít – třeba právo studovat vysokou školu nebo volební právo (které Češky dostaly v roce 1918).