Ačkoliv se to jeví jako neuvěřitelné, není to tak úplně dávno, co byla homosexuální nebo bisexuální orientace považována za duševní poruchu. Stejně jako se možná budou jednou generace našich vnoučat divit, že kdysi nemohly gay a lesbické páry uzavírat registrované partnerství, natož manželství, tak i my si dnes už nedovedeme představit, že by nás někdo mohl chtít léčit.

Jak to vlastně celé bylo? Je třeba se podívat do historie. Jakákoli nekonformita byla dlouhá staletí považována na dílo satana nebo čarodějnictví. K prvním změnám došlo díky Velké francouzské revoluci, napoleonským válkám a hlavně nástupu osvícenství, kdy se začala rozvíjet sexuologie a psychologie. Mezi první průkopníky v oblasti výzkumu homosexuality patřil německý sexuolog a zakladatel Sexuologického ústavu v Berlíně Magnus Hirschfeld. Ten se tehdy snažil prostřednictvím medicinalizace homosexuality (= nahlížení homosexuality v lékařských termínech, jako nemoci, která vyžaduje diagnózu a léčbu) dosáhnout její tolerance. Akceptace v té době ještě nepřicházela v úvahu.

Bohužel pokrokovým snahám utržilo přítrž vítězství NSDAP, nástup Adolfa Hitlera v roce 1933 a následný holocaust, kdy byla velká část homosexuálních mužů internovaná v koncentračních táborech (homosexuální vězni nosili růžové trojúhelníky a byli často předmětem ještě krutějšího zacházení než Židé, a to i ze strany spoluvězňů). Německý paragraf 175 trestající pohlavní styk mezi muži byl nakonec definitivně zrušen až v roce 1994, i když v tehdejší SRN a NDR byl několikrát novelizován (pohlavní styk mezi dospělými téhož pohlaví byl v NDR legalizován od roku 1967 a v SRN a Západním Berlíně od roku 1968).

Další významnou studií v oblasti lidské sexuality byl průzkum předního československého sexuologa Kurta Freunda. Ten se proslavil vynálezem tzv. penilní pletysmografie, díky níž se potvrdila neměnnost sexuální orientace. Původní pokusy Kurta Freunda o konverzní terapii, tedy o změnu sexuální orientace z homosexuální na heterosexuální, selhaly. Jeho snahy léčit homosexualitu podobně jako alkoholismus umělým vyvoláváním zvracení při pohledu na homosexuální pornografii vedly u pacientů pouze k tomu, že se jim vždy udělalo špatně při Freundově vizitě. Navíc ani vynucená manželství se ženami gaye ke změně sexuálního cítění nepřiměla.

Výsledky Freundova výzkumu nakonec pomohly dekriminalizaci homosexuality v socialistickém Československu, k níž došlo v roce 1962. Stále však trvala určitá omezení podobně jako v mnoha západních zemích. Neměnnost homosexuality již tedy byla všeobecně potvrzená, ale pořád neexistovala vědecká shoda na tom, zda se jedná pouze o variantu lidské sexuality, nebo o nemoc.

V Československu byl pohlavní styk mezi osobami téhož pohlaví legální, pouze když nebyl vykonán za úplatu, nevyvolal veřejné pohoršení a nebyl vykonán na osobě mladší 18 let. Ve Velké Británii ale například platily mnohem přísnější podmínky, které byly navíc definitivně zrušeny až v roce 2000 po zásahu Evropského soudu pro lidská práva. Nejhlasitějším odpůrcem zrušení omezení, která spočívala například v trestnosti homosexuálního styku v hotelovém pokoji, byla Sněmovna lordů, zejména pak baronka Youngová.

V USA byl v roce 1968 publikován první veřejně dostupný seznam duševních poruch (The American Classification of Mental Disorders), v němž byla zařazená i homosexualita. V roce 1973, krátce po stonewallských nepokojích, pak členové Americké psychiatrické asociace vedli diskusi, zda homosexualitu nadále považovat za nemoc. Pro její vyškrtnutí ze seznamu chorob tehdy hlasovalo 5 854 psychiatrů, 3 810 bylo proti.

K definitivnímu vyjmutí však došlo až 17. května 1990, kdy ji vyškrtla Světová zdravotnická organizace (WHO) ze svého Mezinárodního seznamu duševních chorob. Tento den byl později prohlášen Mezinárodním dnem boje proti homofobii, bifobii a transfobii (IDAHOT – International Day Against Homophobia, Biphobia and Transphobia). V roce 1992 pak už nebyla homosexualita do nového seznamu zařazená.

Tuto cestu následovaly další země. V roce 1997 přestalo homosexualitu považovat za duševní nemoc Japonsko, v roce 1999 Ruská federace a v roce 2001 Čína. Existuje tedy vědecká shoda, že homosexualita není duševní chorobou a že sexuální orientaci jedince nelze změnit. Přesto bohužel dodnes přežívají společnosti a jednotlivci, kteří současné vědecké poznatky odmítají a provozují konverzní terapie. Extrémním příkladem je Národní asociace pro výzkum a terapii homosexuality v USA – NARTH.