Jakub se s Evou poprvé potkal, když mu u ní jejich společný kamarád zprostředkoval bydlení. Sešli se spolu v centru Brna a po předání prvního nájmu se rozhodli zajít na oběd. Téměř ihned si oba uvědomili, jak moc jsou si blízcí. Tento den si tedy budou navždy pamatovat jako počátek jejich přátelství. Hned za pár hodin však museli projít těžkou zkouškou – Jakuba po cestě z oběda surově napadl neznámý pachatel.

„Hned jsme se skamarádili,“ vzpomíná Jakub na první setkání se svou novou bytnou. „Zašli jsme na oběd do restaurace Empire – bylo to před covidem, takže tehdy to ještě šlo – kde jsme si dali k obědu pivo a na seznámení jsme si pak objednali pár sklenek vína,“ doplňuje Eva a dodává: „Kuba se stěhoval do Brna, protože tu měl přítele, který zrovna nastupoval na vysokou školu. A tak mi v průběhu naší konverzace opakovaně říkal, jak je šťastnej a spokojenej. V hovoru jsme pokračovali i potom, co jsme dopili a vyšli z restaurace. Možná jsme byli hlasitější než obvykle, měli jsme trošku upito.“ Jakub ale hned upřesňuje, že si vše říkali jen mezi sebou a nikoho kolem neobtěžovali.

Po příjemném obědě nepříjemná rána

Dál už pokračuje jen Eva, protože Jakub ihned po utržení první rány ztratil vědomí. „Kuba mi zrovna říkal, jak je zamilovanej do přítele… Pamatuji si, že naproti nám šel chlap v modrém tričku a najednou Kuba dostal pěstí a lehl na zem. Sehnula jsem se k němu a zjistila, že nedýchá. Přitom se objevil druhý pachatel, který mě nakopl do stehna. To jsem ani nezaregistrovala, snažila jsem se probrat Kubu.“ Kolem se seskupil hlouček lidí, kteří přivolali sanitku. Záchranáři přijeli hned a jeden z kolemjdoucích později ve svědecké výpovědi potvrdil Evinu verzi sledu událostí. „Kuba nevěděl, co se stalo, proč dostal, nic. Bylo to úplně nečekaný, najednou dostal ránu a ležel na zemi,“ shrnuje Eva hrozné okamžiky. 

Krvácení do mozkové kůry a modřiny

 „Poslední, co si pamatuju, bylo, že jsme vyšli z restaurace a šli jsme spolu směrem k nádraží a povídali si…“ doplňuje Jakub. Znovu přišel k vědomí až v nemocnici. „Ležel jsem na kapačkách, dávali mi prášky, ale hned další den jsem chtěl podepsat revers, protože nesnáším nemocnice. Šel jsem tedy na kontrolní CT mozku a naštěstí mě pustili domů. Ve výsledku jsem měl krvácení do kůry mozkové, nějaké modřiny a byl jsem dost potlučenej.“ Z nemocnice jel Jakub odpočívat za Evou do svého nového domova.  

Z výpovědi zmíněného svědka je známo, že pachatelé ihned po incidentu naskočili do nejbližší tramvaje a ujeli. Policie sice zkusila projít záznamy pouličních kamer, ale smůla – incident se stal přesně v místech, kam kamery nezasahují. Pachatelé jsou dosud vedeni jako neznámí.

Ani útok mě nedonutí se skrývat

Dnes jsou fyzické šrámy už dávno pryč, takže naštěstí jediné, co Jakubovi a Evě z osudného dne zůstalo, je jejich přátelství. I přesto, jak traumatická událost to byla, Jakub nepřipouští, že by tento incident hlouběji ovlivnil jeho život a vystupování na veřejnosti. „Věděl jsem, že se to děje; někoho někde napadnou jenom proto, že je homosexuál. Nikdy by mě ale nenapadlo, že se to stane zrovna mně. Když jsem doma řekl, že jsem gay, rodina mě přijala s otevřenou náručí. A tak jsem nikdy neměl pocit, že bych měl nějakým způsobem korigovat své chování na veřejnosti, a neplánuji to ani poté, co se mi stalo. Jsem svůj a myslím, že se nemám se za co stydět.“

Proč se tyhle věci dějí?

Předsudečné násilí je motivováno předsudky útočníka vůči skupině, kterou v jeho očích reprezentuje napadený. Může mít různé podoby, od nadávek až po fyzické násilí. V policejních statistikách však kategorie homofobního násilí vůbec neexistuje, takže o počtu útoků na LGBT+ lidi v Česku toho mnoho nevíme. Reálně však k těmto incidentům dochází, jak dosvědčuje konkrétní příklad Jakuba. Právě proto si i v Česku každý rok 17. května připomínáme Mezinárodní den boje proti homofobii, transfobii a bifobii, které dodnes zůstávají aktuálním jevem a hrozbou.

Jakub se ozval, je však výjimka

Drtivá většina napadených o projevech nenávisti mlčí. Mnoho z nás si řekne, že se přece zas tolik nestalo. Chceme na všechno co nejrychleji zapomenout. Je to pochopitelné, jenomže mlčení nic nezmění. Pomoz ukázat, že se předsudečné činy dějí. Ozvi se a napiš, co se ti stalo. Pokud budeš mít zájem, odborný tým z In Iustitia ti nabídne pomoc.