S terapeutkou a sexuoložkou Petrou Vrzáčkovou, která poskytuje služby i trans a nebinární klientele, jsme si povídali o tom, co ji přivedlo k zájmu o sexulogii, jak vnímá specifika práce s trans a nebinárními lidmi, co je pro ni zásadní při poskytování svých služeb, o rodičích trans dětí nebo o tom, co se v péči o trans a nebinární lidi obecně ve společnosti v průběhu let změnilo. Rozhovor vznikl v rámci projektu SWITCH a za tým projektu se s ní povídal Karel Pavlica.

Mohla byste se na úvod krátce představit, pokud jde o Vaše profesní zaměření?

Pracuji jako sexuoložka a terapeutka, původem jsem gynekoložka a mým hlavním profesním zájmem je práce s LGBT+ lidmi. Pracuji ale také například s lidmi, co řeší problémy ve vztazích, ženami, které mají problémy třeba po nádorových onemocněních v souvislosti se sexualitou, nebo s muži, kteří mají problémy se svými sexuálními funkcemi. A v neposlední řadě se věnuji lidem s různými parafiliemi, ať už v projektu Parafilik nebo přímo na TH klinice. Pracuji individuálně s klienty, s páry i s rodinami a vedu na TH klinice skupinu pro trans a nebinární lidi.

Jaké máte jako psychoterapeutka zaměření?

Petra: Psychoterapeutický výcvik mám psychodynamický, pracuji tedy hlavně v rámci psychodynamické psychoterapie, plus jsem si dodělávala výcvik v párové a rodinné terapii, která je zaměřená spíše analyticky. Ne se všemi klienty pracuji terapeuticky, s některými jenom medicínsky, podle toho, s čím kdo přijde, co potřebuje, jestli má všechno jasné, rozhodnuté a potřebuje jen doktora, co mu pomůže projít cestu tranzice. Když to není klient z LGBT+ komunity a má nějaký jiný problém, tak to řešíme primárně medicínsky. Dost často se ale stane, že přijde s jasnou zakázkou, chci to tak a tak, postupně se však v rámci rozhovoru dostaneme k tomu, že si o tom chce ještě víc popovídat, že tomu chce věnovat víc času. Vidím svoji výhodu v tom, že na to čas mám, že si ho pro klienta můžu udělat tolik, kolik potřebuje. A když času nemám dostatek, protože klientů mám hodně, tak se snažím spolupracovat s psychoterapeuty, kteří na ně dostatek času mají, protože si myslím že to je důležitá část celého procesu.

Ta práce mě naučila, že musím být opravdu opatrná, nespěchat, velmi jemně si získávat informace, jak chce být daný člověk oslovovaný, v jakém rodě, jakým jménem.

Co Vás přivedlo právě k sexuologii a psychoterapii?

Původně jsem začínala jako gynekolog porodník a v rámci postgraduálního studia jsme se domluvili s mým šéfem, profesorem Cibulou, že bych se chtěla věnovat sexualitě žen, a protože on byl onkogynekolog, tak jsme se spojili ještě s Petrem Weissem a domluvili se, že téma sexuality žen po onkologických onemocněních je důležité a nikdo se mu moc nevěnuje, tím jsem se k tomu dostala. A protože Petr Weiss se svého času věnoval a vlastně dodnes jsou gró jeho práce trans lidi, měla jsem možnost se této problematice začít věnovat. A pak už to šlo samo, protože práce s trans a nebinárními lidmi je strašně fajn. A je to určitě téma, kterému se dá věnovat dlouhodobě a které je zajímavé, klienti přicházejí motivovaní. Není to o tom: „dejte mi prášek a vylečte mě,“ ale chtějí se sebou něco dělat. Je to velmi podobné porodnictví v tom ohledu, že člověk vidí výsledky velmi rychle, což mě baví. 

Liší se nějak práce s trans a nebinární klientelou od práce s jinou cílovou skupinou? Má práce s nimi nějaká specifika?

Ta práce mě naučila, že musím být opravdu opatrná, nespěchat, velmi jemně si získávat informace, jak chce být daný člověk oslovovaný, v jakém rodě, jakým jménem. Musíte si na to zvyknout, protože na medicíně s vámi takové věci nikdo neprobírá. Ale vlastně se mi to pak osvědčilo i u ne-trans lidí, že ve chvíli, kdy zaujmu opatrný a pomalý postoj, kdy náš vztah stavíme od počátku na důvěře a vzájemném respektu, tak jde práce pak moc hezky. V tomto ohledu je to tedy trošku jiné, ale za roky praxe mi nepřijde, že by to bylo nějak moc specifické. 

Navíc za mnou lidé přicházejí primárně s tím, že chtějí pomoct s tranzicí nebo s nějakou částí tranzice, ale pak se často dostáváme k úplně jiným problémům nesouvisejícím s genderem. Typicky se dostáváme do sexuálních témat, protože to řeší jak trans, tak ne-trans lidi, nebo se dostáváme i k problémům v rámci vztahů v rodině nebo jiným zdravotním obtížím, protože tak jak běžná populace má potíže třeba s depresivním laděním, s anorexií, s úzkostmi, tak to má samozřejmě i trans a nebinární klientela, takže tomu se pak věnujeme šířeji. A tím, že spolu máme od počátku vztah, kdy oni vědí, že si vše můžeme říct otevřeně, tak se docela často dostáváme do tématiky, která zdánlivě nepatří na sexuologii.

Dnes a denně řeším s klienty, že nechtějí podstupovat sterilizaci a proč ji musejí podstupovat, proč musejí před komisi. To jsou věci, které mě hrozně mrzí, protože si myslím, že to není potřeba.

Narážíte ve své práci na nějaké překážky, ať už ze strany klientů a klientek nebo ze strany jiných terapeutů a terapeutek, systému, společnosti nebo kohokoli dalšího?

Ze strany klientů a klientek si jasně nastavujeme pravidla základního mezilidského kontaktu. Tedy když klient nemůže přijít, musí se včas omluvit, protože ve chvíli, kdy je u mě čekací doba rok, tak si nemůžu dovolit dvě hodiny sedět a pít kafe. To je jedno základní pravidlo, na kterém si dost stojím. Přistupuji k setkáním s klienty s maximální zodpovědností, a to totéž chci i od nich. Ale to neplatí jen pro trans klientelu, to platí pro všechny. 

Stran systému se samozřejmě pohybuji v rámci toho, co u nás lze legálně dělat, nedělám nic, co by bylo přes čáru. To znamená, že když ke mně přijde klient a řekne: „Doktorko, chci, abyste mi napsala hormony,“ vidíme se poprvé v životě, nikdy u nikoho nebyl, nikdy se u nikoho neléčil, tak mu je prostě nemůžu napsat, protože ta pravidla jsou nějak daná. To samé, když někdo začne brát hormonální léčbu a řekne, že chce jít ke komisi po půl roce, že už je připravený, tak vím, že to legálně nejde a nepodpořím ho, protože nechci, aby se mi to jednou vymstilo, že potom budu vláčená po soudech a budu mít ze své lékařské praxe zbytečný stres místo příjemné práce. 

Samozřejmě, že stran institucí řešíme nepříjemné věci typu: mám klienta, který se mi rapidně zhorší, má úvahy o sebevraždě, chce se nechat hospitalizovat, a hledáme, kam se může dát hospitalizovat v rámci psychiatrie tak, aby s ním bylo zacházeno s respektem, aby respektovali, že je trans muž, trans žena a tak podobně. Takové věci nejsou příjemné a není mi z nich dobře, ale snažím se klienty podpořit, aby opravdu hledali, hledáme často s nimi, snažíme se získat spolupracující psychiatry. 

Stran terapeutů se snažím maximálně vybírat. Když už někoho doporučím, tak s tím, že je trans-friendly, a tudíž se tam člověk nemusí bát jít. Z mojí zkušenosti dost lidí přijde s tím: „Hele, měl jsem terapeuta, ale od začátku mi řekl: jseš prostě papírově holka, tak ti budu říkat holčičím jménem a nebudu se s tebou o tom bavit.“ To je pak terapie samozřejmě o ničem. Ale věřím, že se to bude zlepšovat, že ta otevřenost bude, že terapeuti, psychiatři budou dostávat informace, a tím pádem už to pro ně nebude tak strašně striktní jako doteď. Ale ještě pořád to tak bohužel je. 

A stran legislativy mi samozřejmě úplně nedělá radost, když dnes a denně řeším s klienty, že nechtějí podstupovat sterilizaci a proč ji musejí podstupovat, proč musejí před komisi. To jsou věci, které mě hrozně mrzí, protože si myslím, že to není potřeba. Na druhou stranu žijeme v zemi, kde to takhle zatím legislativně je, a moc s tím nenaděláme. Ale doufám, že se to zlepší. Rozhodně přibývají klienti, kteří si uvědomují, že je pro ně důležité, aby operativa byla opravdu kvalitní, když už se pro ni rozhodnou. Takže jdou do zahraničí a nečekají tady dva tři roky na operaci, u které se jim výsledek ani moc nelíbí. Už si spíš spočítají, že je pro ně lepší půjčit si peníze, ale že tuhle operaci prostě chtějí mít na místě, kde se to dělá opravdu dobře, kvalitně a s výsledky, které si oni přejí.

Stran terapeutů se snažím maximálně vybírat. Když už někoho doporučím, tak s tím, že je trans-friendly, a tudíž se tam člověk nemusí bát jít. 

Ještě mě napadá odborná sexuologická veřejnost…

Já osobně vím o sexuolozích, kteří jsou fajn, se kterými ráda spolupracuji a kteří jsou otevření. A pak jsou lidi, kteří to tak nemají. Myslím si, že pro klienty je důležité vědět, že nemusí jít někam jen proto, aby někam šli, ale že si můžou vybrat. I když nám čekací doby můžou připadat šílené, v porovnání s jinými zeměmi jsme na tom pořád ještě dobře.  Na druhou stranu je tu možnost ještě před sexuologií, na kterou se čeká půl roku nebo rok, začít chodit do podpůrných skupin třeba do Transparentu nebo jinam, je možnost o těch věcech začít mluvit na terapii a mít je už předpřipravené, aby do tranzice jako takové pak mohl člověk dobře vklouznout. 

Zádrhel vidím v tom, že ve chvíli, kdy je člověk připravený na hormonální léčbu a má na ni čekat třeba rok, je tam obrovské riziko, že si ji pak obstará sám po internetu, kde vůbec nemá jistotu, co bere, nemá žádné laboratorní kontroly. Z toho mám já osobně obrovský strach, takže bych si moc přála, aby se to změnilo. Aby třeba péče o trans a nebinární lidi nebyla jen v rukou sexuologů, ale i jiných odborností, protože sexuologů je v naší zemi pořád velký nedostatek. A i řada klientů by možná uvítala, kdyby se tato témata neřešila na sexuologii, možná by je řešili radši na psychiatrii, možná na endokrinologii, ale to je zase otázka, jak si to mezi sebou rozdělí odborné společnosti, kdo bude ochotný a vstřícný.

Máte nějaké vlastní obavy při práci s trans a nebinární klientelou? Pokud ano, jak se s nimi vypořádáváte?

Jsem vždycky ráda, když s klientem máme opravdu dobrý vztah, když si můžeme věci říct tak, jak jsou, a klient nemá nerealistická očekávání, protože tam mám obavu z toho, že potom přijde na přetřes: „No, ale já jsem si to představovala jinak a tohle nefunguje, a mám komplikace, mám jizvy, hojilo se mi to půl roku, a to je problém.“ Mám ráda, když si věci probereme dobře spolu, aby nedošlo k situaci, kdy toho člověk lituje, je z toho frustrovaný a je ještě ve větší depresi než na začátku. Z toho mám obavu. Snažím se vždycky podpořit, aby to člověk dobře zvážil a aby, pokud tam jsou přidružené obtíže typu konflikty ve vztahu, konflikty v rodině, nevyřešené úzkosti, sociální fobie, deprese, aby se řešily současně. 

Když člověk podstupuje tranzici, řada jeho psychických obtíží se často zlepší, ale nedá se očekávat, že jakmile půjdu do tranzice, bude všechno najednou super, všechno najednou začne fungovat. Snažím se, aby to klient viděl a chtěl s tím sám něco dělat. Jenom tím, že budu podstupovat tranzici, tak můj život nebude šťastný. Beru to jako velmi závaznou, podstatnou věc, aby člověk mohl být v pravdě sám se sebou a žít tak, jak se uvnitř cítí. To je podle mě základní a velmi důležité, ale můžou se objevit jiné přidružené obtíže, které je potřeba řešit paralelně.

Zádrhel vidím v tom, že ve chvíli, kdy je člověk připravený na hormonální léčbu a má na ni čekat třeba rok, je tam obrovské riziko, že si ji pak obstará sám po internetu, kde vůbec nemá jistotu, co bere, nemá žádné laboratorní kontroly.

Já svým klientům věřím. Když už přijdou s takovým těžkým tématem, tak nemám důvod si myslet, že jde o nějakou náhlou pohnutku mysli nebo pubertální vzdor

Napadá Vás ještě něco, co je důležité při práci s transgender a nebinární klientelou, co je třeba mít na paměti?

Když přijdou mladí klienti, tak se rodiče často podivují, jak jejich dítěti můžu věřit. „Paní doktorko, vy ho vidíte poprvé a věříte mu, co vám tady vypráví?“ Prostě já svým klientům věřím, nemám důvod jim nevěřit, když už přijdou a přijdou s takovým těžkým tématem, tak nemám důvod si myslet, že jde o nějakou náhlou pohnutku mysli nebo pubertální vzdor. To bych si přála, aby se změnilo. 

A pak bych si moc přála, aby se zvýšilo povědomí v odborné společnosti o tom, že genderová dysforie existuje a že to není jenom následek traumatu z dětství a sexuálního zneužití a tak podobně. Že ti lidé se takhle narodí a nevyberou si to, a tudíž by měli být adekvátně léčeni. To znamená ne dlouhými hospitalizacemi s hromadou antidepresiv a antipsychotik, a ne tak, že první záchyt je až po pokusu o sebevraždu. Což bývá bohužel opravdu hodně časté.

Myslím si, že by se určitě mělo o tomto tématu mnohem víc mluvit ve škole, ale ne v osmé, deváté třídě, ale na prvním stupni nebo už ve školce, kde se děti učí: „Tohle je holka a tohle je kluk,“ tak ale taky říct, že to takhle nemusí být, protože řada transgender lidí to ví už daleko dřív než ve škole. Někdo už ve školce, pak si připadají divně, připadají si nepatřičně, připadají si, že nikam nezapadají, a táhne se to s nimi pak strašně dlouho. Moc bych si přála, aby se tohle změnilo. V rámci sexuální výchovy, v rámci vzdělávání, v rámci otevřenosti nejen odborné veřejnosti, ale i té širší. Zároveň když ta odborná bude více sjednocená, tak i ta širší veřejnost to pak snáz pochopí. 

U nás pořád spousta profesionálů neakceptuje fakt, že tato situace může u člověka nastat. A pak přijde laik, rodič, že jeho dítě se cítí trans nebo nebinární, a teď si zjistí, že jedna část profesionálů říká: „Jo, jasně, tohle existuje, léčí se to, jsou na to tady guideliny, můžeme tomu člověku pomoct,“ a pak je druhá část profíků, kteří řeknou: „Ne, tak to prostě není, to neexistuje, to takhle nefunguje, a je potřeba udělat všechno pro to, abychom řekli, že je to něco jiného, než co říká to dítě.“ Potom jsou tady velmi emotivní knížky typu Odvrácená strana transgenderu – když si tohle přečte rodič dítěte, které se cítí být trans, tak svoje dítě jen tak nepodpoří. Chybí nová literatura a jsem moc ráda, že Transparent dělá všechny možné výzkumy, knížečky, doporučení, booklety pro profesionály, pro školy, pro rodiče. Byla bych hrozně ráda, kdybychom tady měli novou ucelenou knížku, která by třeba byla dobrá i pro studenty. Pro studenty psychologie, pro studenty medicíny, aby ty informace byly aktuální, dobře ozdrojované, a tudíž aby lidi, co k tomu přistupují více vědecky, tak aby věděli, že to není jenom „nějaký aktivismus“, ale že to je skutečně věc, která se řeší a řeší se celosvětově. Každá země k tomu má trochu jiný přístup, ale já pevně doufám, že my půjdeme spíše přístupem zemí na západ od nás, ať už to bude Německo, Holandsko, Dánsko, a ne cestou zemí na východ.

Když jste zmínila rodiče, jak třeba řešíte situaci, když přijde nezletilé dítě a rodiče jsou proti tranzici?

Řekla bych, že jsou tři skupiny rodičů: první skupina je ta, se kterou se pracuje samozřejmě nejlépe. Maminka nebo tatínek nebo babička se mi ozvou a objednají svoje vnouče nebo dítě, že mají problém a že ho potřebují řešit. A jsou nesmírně podpůrní, vstřícní, zajímají se, přijdou s tím dítětem, snaží se mu to ulehčit v rámci coming outu v rodině, ve škole a hledají cesty. Řeknou mi: „Já hlavně chci, aby to dítě bylo spokojené, to je můj cíl,“ a tím pádem si velmi dobře rozumíme, protože moje terapie je přesně o tom, že chci, aby klient byl spokojený. 

Pak je druhá skupina rodičů, kteří řeknou: „Hele ošetřete mi ho, já chci vědět, že to je něco jiného.“ A když pak řeknu, že to nemusí být nic jiného, že to skutečně může být genderová dysforie, tak koukají nejdřív velmi negativně nebo nevěřícně nebo nedůvěřivě, ale postupně ty informace chtějí vstřebávat, chtějí se zajímat. Zase jim jde o to, aby dítě bylo spokojené: „Pojďme se o tom bavit, chci informace, bojím se toho, ale pomalu a jistě do toho jdu.“ To si myslím, že je nakonec taky dobrá cesta. Ze začátku do toho jdou sice s nedůvěrou a je to pro ně šok a já to úplně chápu, pro mě by to byl taky šok, kdyby moje dítě přišlo s tím, že se cítí tak a tak, ale zaujmou k tomu nakonec konstruktivní přístup. 

A pak je třetí skupina rodičů, kteří buď vůbec nepřijdou, takže to dítě přijde samo, nebo přijdou a jsou velmi agresivní a negativní a řeknou, že nic takového podstupovat nebudou a že dětem vymýváme mozky a Facebook jim vymývá mozky a YouTube jim vymývá mozky a že to je jenom pubertální vzdor. Tam jde opravdu o sílu toho dítěte, jestli to ustojí, protože jsou děti a není jich málo, které to opravdu ustojí a řeknou: „Hele, doktorko, já přijdu v osmnácti, a pak se budeme bavit sami ve dvou.“ A potom opravdu přijdou. Ale pak jsou děti, které to neustojí a úplně zbytečně se řežou, úplně zbytečně končí na psychiatrických klinikách, a to mi přijde jako strašně velká škoda. 

Ale musím říct, že dvě třetiny rodičů jsou víceméně rovnou od začátku nebo v průběhu vstřícné. Snažím se dětem říkat: „Hele, když bude chtít přijít máma a táta, ať přijdou, zkusíme to společně probrat, zkusíme se tomu pověnovat.“ Jsou případy rodičů, kteří jsou ze začátku nedůvěřiví, ale pak pochopí, že to není nic proti jejich dítěti, ale pro to dítě. Většina z nich má obrovský strach. Strach, že něco zanedbají, strach, že povolí něco, z čeho dítě pak bude nešťastné, strach, že dítě nebude moct mít vlastní děti, že i oni přijdou o možnost mít vnoučata, strach že si jejich dítě nenajde sexuálního partnera. A tento strach se pak projevuje tak, že buď vůbec nepřijdou, nebo že jsou agresivní.

Myslím si, že by se určitě mělo o tomto tématu mnohem víc mluvit ve škole, ale ne v osmé, deváté třídě, ale na prvním stupni nebo už ve školce.

Jaká je šance, že rodiče, kteří to zpočátku nepřijímají nebo mají výhrady, to nakonec časem přijmou nebo to budou aspoň jakž takž akceptovat?

Přesná čísla nemám, ale řekla bych, že je to celkově tak asi půlka. 

Takže šance často je…

Určitě ano a já z toho mám radost. Nejsou pro mě ta setkání často příjemná, není to pohoda, protože ze začátku se opravdu cítím pranýřovaná a souzená a tak, ale když to člověk ustojí a ten rodič jenom trošku chce, tak je to hrozně fajn. Měla jsem i rodiče, co přišli přímo na trans skupinu, aby poznali i jiné trans lidi. A pak se to většinou daří. Jakmile začnou věřit tomu, že to není vzdor nebo něco jiného, tak často doma začne být větší pohoda a funguje to. Ale musí přijít. Když nepřijdou a budou negativisticky založení, tak potom jejich dítě, zvlášť když přijde třeba ve čtrnácti nebo v patnácti, má před sebou čtyři, pět let, kdy vlastně nemůže nic. A často i po tom osmnáctém roku věku se stává, že přijdou rodiče a řeknou: „Ještě studuješ, takže nic, dokud tě budeme živit, dokud tady budeš bydlet, dokud budeš studovat, tak se budeš chovat tak a tak.”

Máte pocit, že za tu dobu, co se tomu věnujete, se něco změnilo, nebo že existuje nějaký trend, který jste ve společnosti vypozorovala?

To, co se za těch osm let změnilo a za co jsem ráda, je, že se trans a nebinární lidi přestávají pasovat do takových těch úzkých škatulek. Že nepřijdou s tím: „Jsem trans, takže musím projít to, to, to a to, protože mě jinak nevezmete,“ nebo: „Jinak mě nepustíte ke komisi,“ ale že přijde člověk a řekne mi, že chce jenom změnit jméno nebo jenom malé dávky testosteronu nebo jenom mamoplastiku.

Můžu terapii šít každému na míru, což mě moc baví. Zaprvé to není nuda a zadruhé vidím, že lidé opravdu přemýšlí nad tím, co chtějí nebo co opravdu musí být. Mám klienty, kteří řeknou: „Já nechci pochvu, já chci jenom udělat plastiku vulvy,“ nebo: „Vůbec nechci hormonální léčbu, chci jenom mamoplastiku.“ Přijde mi skvělé, že se netlačí do něčeho, co vnitřně necítí. Ale zároveň ve chvíli, kdy je mamoplastika vyřešená, tak přijdou a řeknou: „Super, konečně můžu dýchat, je mi fajn, nebolí mě žebra, nemusím mít v létě ve třicítkách mikinu a je mi prostě hrozně dobře.“ A to mi přijde vlastně moc krásné, že to můžeme v krátkém časovém úseku vyřešit. Klient doslova odhodí velkou část svého břemene a může fungovat, může se najednou zabývat tím, co chce studovat, co chce dělat, s kým se chce bavit, kam chce jet, a už neřeší jen to, že musí schovat hrudník. 

Za tu změnu uvědomění jsem moc ráda, protože mám i klienty, kteří přišli s tím, že dříve byli u někoho jiného a museli jít na hysterektomii, protože bez toho by to nešlo, a do dneška z toho mají třeba nějaké psychosomatické obtíže. Takže jsem ráda, že to uvědomění je větší a že lidé více přemýšlí, co opravdu potřebují k tomu, aby byli spokojenější. 

A pak je třetí skupina rodičů, kteří  řeknou, že nic takového podstupovat nebudou a že dětem vymýváme mozky, Facebook a YouTube jim vymývá mozky, a že to je jenom pubertální vzdor.

Pozorujete posun i v péči o trans a nebinární lidi ve směru toho většího uvědomění, ve stylu práce nebo v čemkoli jiném?

Mám docela dost klientů, kteří řeknou, že mají super terapeutku a super psychiatra. To mi přijde hrozně fajn. A tím, že se snažím vychytávat lidi, ke kterým svoje klienty posílám, tak už se tolik nebojí. Řeknou třeba, že jdou na endokrino a že tam jsou v pohodě, nebo že jdou na internu a tam jsou úplně v klidu. Myslím, že to bude trend, jen je potřeba o tom více mluvit a nebrat to jako sexy téma. Přijde mi, že v novinách je to brané jako velmi sexy téma, ale je třeba to brát jako věc, která tady byla, je a bude.

Já mám pocit, že v novinách je to často pojato dost bulvárně, a že když už je něco zajímá, tak spíš operace. Z nějakého důvodu to asi lidi nejvíce fascinuje…

Lidi to fascinuje, přesně jak říkáte, ano.

V médiích nebo třeba na sociálních sítích často čtu, že je velká móda mít sedmdesát pohlaví nebo že trans lidé nevědí, co chtějí. Jak to vidíte Vy? Je to móda, trend, nerozhodnost, nebo co vlastně?

Jedna věc je, že bulvár to téma prezentuje jako módní záležitost, ale já vidím v ordinaci lidi, kteří trpí a kteří potřebují mít ve věcech jasno, potřebují si ty věci pro sebe vyřešit a potřebují vědět, kdo jsou a jak chtějí žít. Pro ně to není vůbec žádná móda nebo výstřelek. Když ke mně přijde člověk, nebo když napíše, že se chce objednat, tak nepíše: „Hele, super! Jsem nebinární, tak pojďme do toho!” To jsem tedy v životě nečetla. Píše: „Potřebuji pomoct, něco mě trápí, něco mě bolí, něco mi vadí.“ V tom je to téma medicínské, že přijde někdo, kdo chce od druhého, aby mu pomohl, pokud k tomu má nějakým způsobem možnosti. Fakt, že je to tak bulvarizované téma, je pro klienty samotné hrozně kontraproduktivní. Na jednu stranu je fajn, že se o tom mluví, ale ve chvíli, kdy to bude bulvární téma, tak bude mít řadu odpůrců už z principu.

Já vidím v ordinaci lidi, kteří trpí a kteří potřebují mít ve věcech jasno, potřebují si ty věci pro sebe vyřešit a potřebují vědět, kdo jsou a jak chtějí žít. Pro ně to není vůbec žádná móda nebo výstřelek

Mně píšou i lidi do poradny Sbarvouven.cz, že jim to komplikuje coming out. Mají pocit, že je ostatní neberou vážně, když to berou jako módu nebo něco, co je pak přejde, ale oni to strašně těžce prožívají. To je, myslím, škoda. 

Já to plně chápu. Když si člověk připadá dvacet let divnej a pak mu dojde: „Vždyť já nejsem divnej, já jsem třeba jenom nebinární.“ Někomu se svěří a ten druhý mu odpoví: „Ale prosím tě, to tě přejde, to jsou jenom blbosti.“ To je strašné shození. Vlastně tím shodí něco, co já vnitřně cítím a co je pro mě těžké přiznat i sama sobě, natož někomu jinému. Budeme doufat, že se to změní. 

Na druhou stranu je to celosvětové téma, různé země k němu zaujímají různé názory, náhledy, které se mění s časem, takže to asi pořád bude bublat. A protože se jedná o něco, co se, byť ne u všech, týká genitálu, tak to lidi bude zajímat, protože si to vůbec nedovedou představit. Nedovedou si představit, jak se to dělá, jak to vypadá a hlavně, jak se s tím pak sexuje. Podobně jako celá sexuologie, gynekologie a urologie, jakmile se něco týká genitálu, tak to zajímá už děti od školky, takže si myslím, že to vždycky bude zajímavé, ale ne úplně jednoduché téma.