Léčba HIV prošla za posledních 20 let obrovským pokrokem. Ze smrtelné choroby se stalo chronické onemocnění, při včasném zahájení léčby mají lidé s HIV srovnatelnou délku dožití s ostatními. Oblastí, v níž se situace HIV+ lidí dosud nezlepšila, je stigma. Přehlížení a odmítnutí se jim často dostává i od lékařů a zdravotnického personálu – a právě ti by měli mít o nemoci nejaktuálnější informace a nepodléhat zastaralým bludům.

Česká společnost AIDS pomoc si u agentury SC&C nechala po pěti letech zopakovat průzkum zaměřený na zkušenosti lidí žijících s HIV s českým zdravotnictvím. Zúčastnilo se ho 190 dotázaných. Výsledky ukázaly, že oproti minulosti sice narostl počet HIV+ pacientů, kteří mají svého stálého praktického lékaře, ale zároveň narostl počet těch, kdo před svým praktikem HIV pozitivitu tají. Zkušenosti dotázaných s přístupem praktických lékařů se podle průzkumu celkově zhoršily. Třetina z nich má pocit, že jim praktičtí lékaři neposkytují stejně kvalitní zdravotní péči jako HIV negativním pacientům, a 17 % praktičtí lékaři kvůli diagnóze odmítli přijmout za pacienty. Známým problémem lidí s HIV je již dlouhodobě sehnání stomatologa. Před pěti lety v průzkumu celých 43 % dotázaných uvedlo, že jim zubař odmítl ošetření; letos to bylo již „jen“ 32 %. Zubaři patří mezi lékaři mezi ty, kdo lidi s HIV odmítá nejčastěji. Problémy mají také ženy, které v 25 % případů kvůli HIV pozitivitě nedostaly gynekologické vyšetření. V ostatních lékařských oborech se s odmítnutím vyšetření nebo negativní reakcí zdravotnického personálu setkala téměř polovina dotázaných (48 %). 

Nejedná se často o žádné banální situace. V průzkumu se objevilo několik případů, kdy lékaři odmítli ošetření na úrazové pohotovosti a odkázali pacienta do jiného zdravotnického zařízení. Lidé s HIV často nemají stomatologa a nebyli na zubní prohlídce dlouhé roky. Jeden z respondentů uvedl, že dlouho hledal stomatologii, kde by mu ošetřili zlomený zub – nakonec našel jedno pracoviště v jiném městě. Objevují se ale i absurdní příběhy, například když dermatoložka odmítla preventivní prohlédnutí mateřských znamének, nebo když praktická lékařka není ochotna odebrat pacientovi krev a vždy ho odesílá na specializované HIV pracoviště. Toto chování je založeno na zastaralých informacích o HIV a o tom, jak funguje současná moderní léčba. Výsledkem situace ovšem je, že lidé s HIV ve stále více případech lékaře o své diagnóze neinformují. Brání se tak odepření lékařské péče nebo nepřátelským postojům, jimž jsou někdy ze strany zdravotnického personálu vystaveni. 

Zdravotníci svým přístupem lidi s HIV často stigmatizují

Stigmatizace je v českých zdravotnických zařízeních stále silná. Kromě otevřeného odmítání nebo různého vykrucování zažívají HIV+ lidé ze strany lékařů také postup, kdy jsou objednáváni zásadně na konec ordinačních hodin jako poslední pacient dne. Jejich zdravotní karty bývají označeny viditelnou červenou značkou a zdravotnický personál s nimi nezřídka zachází jako s výjimečně nakažlivými pacienty a označuje je výrazy jako „on je z tý speciálky“ nebo „lidi jako vy“ apod. 

Je nepříjemné, že jsou terčem takové stigmatizace a zároveň není dodržováno jejich soukromí. Respondenti si v průzkumu stěžují, že jsou vyvoláváni jménem i příjmením na celou čekárnu, karty s červenou značkou a jménem leží viditelně na očích ostatních, stejně tak vzorky krve, žádanky apod. Jeden z respondentů uvedl, že se z těchto důvodů vyhýbá pražským nemocnicím a na pravidelné kontroly jezdí do HIV centra v Ostravě, kde ho nikdo nezná. 

Pacient s nezjistitelnou virovou náloží lékaře nemůže ohrozit

Takové jednání s HIV+ pacienty je v dnešní době zcela zbytečné. Již řadu let platí vědeckými důkazy podložené pravidlo N = N, tedy nedetekovatelný rovná se nepřenosný. Člověk na retrovirové léčbě, který má alespoň půl roku množství viru v krvi pod zjistitelnou úrovní, nemůže nikoho nakazit. Nedetekovatelná virová nálož není zcela nulová, pohybuje se pod hodnotou 20–50kopií/ml. Pravidlo N = N platí i v případě těhotenství. Semeno muže s nezjistitelnou virovou náloží nenakazí matku ani dítě, stejně tak matka s nezjistitelnou virovou náloží nepřenese virus na plod. 

Naprostá většina lidí v Česku, kteří se léčí s HIV, je neinfekční, protože mají množství viru v krvi pod zjistitelnou úrovní. Problematičtí jsou ti, kdo o své nákaze nevědí a mohou ji šířit dál. Těch je podle expertních odhadů zhruba sedm set. Panují domněnky, že se většinou jedná o heterosexuály, kteří nepatří do skupin ve vyšším riziku nákazy, a tak často dlouho je samotné ani lékaře nenapadne poslat je na test. Z hlediska zdravotnického personálu je potenciálně pozitivní každý pacient. Ti, jejichž karta je označena červeným křížkem, jsou právě těmi, kdo již nepředstavují riziko. Česká společnost AIDS pomoc se z výše vysvětlených důvodů snaží o zrušení zákonné informační povinnosti lidí s HIV ve zdravotnictví, neboť tato povinnost porušuje jejich ústavou garantované právo na informační sebeurčení každého občana. 

Stigma má přímé dopady na fyzické zdraví člověka

Sociální stigma však není jen doménou zdravotnictví. V České republice je obecně stále velmi silné. Pramení především z neznalosti – nemoc prošla v minulých dekádách naprostou proměnou, a přitom si s sebou stále nese mýty, které byly nesmyslem už v počátcích epidemie. Proto víc než zdravotní stav dnes lidé s HIV řeší otázku, jak se s diagnózou vyrovnat, komu o ní říct a kde být naopak velmi opatrní. Když se k nim jako k poskvrněným nežádoucím osobám chová zdravotnický personál, který by měl mít o nemoci nejvíc informací, jakou mají záruku, že v případě úniku informací o jejich diagnóze nepřijdou o práci, o bydlení, o přátele? 

Stigma není jen společenská záležitost, má konkrétní dopady na lidské zdraví. Permanentním prožíváním pocitů studu a méněcennosti se člověk dostává do chronického stresu. Lidské tělo je vybaveno na zvládání krátkodobých stresových epizod, ale dlouhodobé vystavení takovému stresu způsobuje chronické záněty, které by byly škodlivé i pro jedince s pevným zdravím. O to horší dopady mají na toho, jehož tělo se vypořádává s virem HIV – množství viru v krvi lze sice díky moderní léčbě potlačit, ale ne zcela vymýtit. I stigma tedy zhoršuje zdravotní stav člověka, který je mu vystaven.