Articles

Útok na Jakuba Starého získal velkou mediální pozornost. Jakub byl napaden v centru Prahy. Podle něj jen proto, že se držel s partnerem za ruku. Tento čin bohužel není ojedinělý, podobných příběhů předsudečného násilí existují stovky. Jako třeba příběh Olivera, který přinášíme níže.

Předsudečné násilí je motivováno předsudky útočníka vůči skupině, kterou v jeho očích reprezentuje napadený. Může mít různé podoby, od nadávek až po fyzické násilí. Pomoz nám ukázat, že se předsudečné činy dějí i u nás. #Ozvise a řekni, co se ti stalo, na praguepride.cz/ozvise.

Třicetiletý Oliver pochází z malého města na severu Čech. Po několika letech, kdy bydlel ve Velké Británii, se přestěhoval zpět do Česka. Na své dospívání v Čechách ale nevzpomíná v nejlepším světle. Homofobní urážky byly na denním pořádku, a neminuly ho ani fyzické potyčky. To Oliverovi způsobilo psychické problémy, které ho budou nejspíš doprovázet celý život.

Když bylo Oliverovi patnáct let, řekl rodičům, že je gay. Rodiče ho naštěstí ve všem podporovali, a podle svých slov by bez jejich péče dnes už nebyl na světě. Pochází z malého města, kde se neudrží žádné tajemství, a tak netrvalo dlouho, než se o jeho odlišné orientaci všude vědělo. Neznámí lidi na něj venku začali pokřikovat, že je buzerant, že roznáší nemoci nebo ať se jde zabít. „Tady v tom městě to byla taková senzace, během měsíce to věděl každý,“ vysvětluje.

Proti útočníkům neměl šanci

Zážitků s předsudečným násilím má Oliver mnoho. Od homofobních vtipů přes urážky až po fyzická napadení. Ta má spojená převážně s prostředím hospod. Jednou, když se vracel z baru, okolo jedné takové hospody procházel. Byl už blízko domova.

„Čůrali tam nějací kluci v křoví. Najednou na mě začali pokřikovat, co na ně koukám, že jim koukám na penis a že na takové věci nejsou zvědaví. Pak se za mnou rozeběhli a křičeli na mě, že mě zmlátí,“ popisuje Oliver začátek potyčky a dodává, že agresoři byli mnohonásobně větší a silnější než on, takže proti nim neměl žádnou šanci.

To bylo poprvé, kdy se Oliver popral, bylo mu patnáct let. „Byli chytří, neútočili mi na obličej, jen do břicha, a snažili se mě shodit na zem. Já jsem ale utekl a snažil jsem se dostat domů,“ pokračuje ve vyprávění Oliver.

Rodiče pořídili čtyřnohého bodyguarda

Nejhorší na celé situaci bylo, že ho ti samí kluci i nadále vyhledávali. Dokonce si našli, kde Oliver bydlí a čekali na něj u domu. „Předtím, než jsem se vyoutoval, jsem je nevídal tak často. Ve chvíli, kdy se to o mně všeobecně vědělo, jsem je začal potkávat o dost víc. Strašně dlouhou dobu jsem před rodiči tajil, že se bojím jít ven, protože na mě křičí cizí lidi. Nevěděl jsem, jak to řešit. Myslel jsem si, že kdybych to řekl, tak to celou situaci ještě zhorší,“ vypráví.

Oliver byl zoufalý, začal hodně kouřit a každý večer brečel. Cítil se osamělý, protože neznal nikoho, kdo by měl stejnou nebo alespoň podobnou zkušenost. Když se o tom odhodlal rodičům říct, jejich reakce byla velmi pohotová. Pořídili si dobrmana, který byl pro Olivera jako přítel ochranář. „Když už jsem šel ven, tak jedině s ním a až po desáté hodině večer. Chodil jsem jen tam, kde jsem věděl, že nikoho nepotkám.“

Byl hodně osamělý a v sedmnácti letech se mu poprvé objevily myšlenky na sebevraždu. „Žádní kluci se se mnou nechtěli bavit, protože se buď báli, že je znásilním nebo že si o nich budou ostatní myslet, že jsou taky gayové.“ 

Útoky skončily, následky přetrvávají

Tohle skončilo až když se Oliver přestěhoval do Prahy. Do dnešního dne má ale depresivní stavy a úzkostnou poruchu. Také má strach z cizích mužů. „I když jdou třeba jen proti mně na ulici, raději přejdu na druhou stranu. Bojím se, že něco vycítí, budou mě chtít zmlátit nebo na mě aspoň plivnout. Do dneška, a to je to už patnáct let, raději obcházím hospody z druhé strany, protože ve mně převládne pocit, že se může něco stát,“ vysvětluje své pocity Oliver.

Zpětně je mu líto, že do všeho už dříve nezahrnul rodiče a policii. Chtěl by aspoň vědět, kdo byli ti lidi, kteří na něj pokřikovali nebo se do něj fyzicky naváželi. Dodnes jejich jména nezná, přestože oni to jeho znali perfektně.

Oliver se ozval, je však výjimka

Drtivá většina napadených o projevech nenávisti mlčí. Mnoho z nás si řekne, že se přece zas tolik nestalo. Chceme na všechno co nejrychleji zapomenout. Je to pochopitelné, jenomže mlčení nic nezmění. Pomoz ukázat, že se předsudečné činy dějí. #Ozvise a napiš, co se ti stalo. Pokud budeš mít zájem, odborný tým z In Iustitia ti nabídne pomoc.